Černá věž vítá návštěvníky Pražského hradu, kteří se rozhodli pro mírně náročnější cestu po zámeckých schodech. Je to jeden z nejstarších prvků dobře rozeznatelné architektury, jaké může sídlo našich panovníků očím dnešního turisty nabídnout.
Historicky se jedná o zbytky původního opevnění, které vzniklo ve dvanáctém století během panování knížete Soběslava I. Základy věže jsou ale ještě starší. Ty pochází z první poloviny jedenáctého století, z časů, kdy panoval Břetislav I. Během panování Karla IV. byla její střecha pobita pozlaceným olovem a díky ní se na čas nazývala Zlatá. Jedná se původně o klasickou pevnostní věž, která ale postupně později změnila svoji funkci na vězeňskou – své hříchy si zde odsedávali jednak šlechtici a také byla určena pro dlužníky. Během panování Vladislava Jagellonského přestala plnit jakékoliv vstupní funkce a brána zde byla zazděna z obou stran – tato dolní část byla později nejhorším žalářem. V roce 1538 věž byla zasažena bleskem (tehdy neexistovaly hromosvody, boží vůle, jakou byl blesk, byla zkrocena až o několik staletí později), vyhořela a při následné opravě a přestavbě došlo k jejímu snížení.
Své jméno stavba získala doslovně o pár let později a to při dalším velkém požáru. Tentokrát šlo o obrovskou pohromu, která vybuchla v červnu 1541 a zničila Malou Stranu a velmi poškodila Hrad a přilehlé stavby. Budova sice nebyla přímo zničena, ale její zdivo bylo tak očouzené, že se jí od té doby začalo říkat Černá věž. Vězení v té době nepatřilo už k těm nejlehčím. Když zde trávil smutné chvíle trestu za vzpouru proti panovníkovi Sixt z Ottersdorfu, jeden z nejvýznamnějších pražských patricijů šestnáctého století (a kromě toho i humanistický historik a literát), podmínky byly tak strašné, že jeho příznivci dokázali vymoci, aby byl přemístěn do přeci jen humánnějších prostor. Vězeňskou funkci Černá věž, podobně jako jiné stavby tohoto typu na Pražském Hradě, přestala plnit v osmnáctém století během panování osvícené Marie Terezie.