Karlův most, který svými majestátními šestnácti oblouky spojuje Malou Stranu a Staré Město pražské patří k jedněm z nejcennějších památek naší středověké gotické architektury a zároveň také ukazuje vrcholné sochařské umění z období barokního. Jedná se o druhý nejstarší zachovaný most v Čechách (nejstarším je most v Písku, který také bojuje o primát mezi mosty střední Evropy).
Karlův most (mimochodem ještě do předminulého století se jmenoval Pražský či Kamenný most) nahradil svého předchůdce, kterým byl Juditin most. Tento starý románský most nechal vystavět v roce 1172 na místě stržené povodní dřevěné stavby a pojmenoval podle své ženy král Vladislav I. Ale Juditin most čekal, ačkoliv šlo o pevnou kamennou stavbu, stejný osud jako jeho dřevěného předchůdce. V roce 1342 ho zase zlikvidovala povodeň. Praha díky skvělému položení na obchodních trasách most potřebovala a Karel IV. jako osvícený panovník si toho byl velmi dobře vědom. V roce 1357 byl vedle zbytků starého mostu – část se jich zachovala ve sklepě malostranských domů a pod hladinou Vltavy – založen most nový a jeho výstavba byla svěřena Petru Parléři, staviteli i jiných gotických pamětihodností v Praze, z nichž asi nejznámější vedle právě Karlova mostu je Svatovítská katedrála. Dostavěn byl na začátku století patnáctého (i když již v roce 1378 po něm kráčel pohřební průvod, který se šel rozloučit s mocným zakladatelem mostu). Staroměstská i Malostranská věž byly dokončeny v roce 1411. Nově postavený most se ukázal vůči zvůli přírodních živlů výrazně odolnější, dokázal vydržet velké a ničivé povodně z roku 1432, 1784 i 1890, ačkoliv byl při nich poničen a musel být opravován. K opravám konec konců dochází i v moderní době, velkou generální opravu zažil Karlův most v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a významnou, ale kontroverzní údržba probíhala i v prvním desetiletí století aktuálního (a není poslední).
Karlův most je samozřejmě nejenom dokonalým dílem gotiky, je také svědectvím umělecké dokonalosti barokní doby. V letech 1683 až 1714 vznikla také většina z třiceti zdobících ho soch (první sochou byl Jan Nepomucký, jehož kult měl jasně zatlačit význam a vzpomínku na mistra Jana Husa), které vytvářeli tehdejší mistři jako M. B. Braun, M. Jan, F. Maxmilián či J. Brokof. Do této doby most nebyl prázdný, jen jeho výzdobu zdemolovali Švédi ostřelující Prahu z děl. Nová unikátní výzdoba (financovaná městem, řády i soukromníky) se stala jakousi výstavkou schopností středoevropského umění. Některé sochy bohužel vzaly za své při povodních, ale tato výzdoba tak přirostla ke srdci Pražanům, že vždy byly buď nahrazeny kopií nebo nějakým velmi citlivě dopasovaným uměleckým dílem, jako je například sousoší Cyrila a Metoděje z roku 1930, které vytvořil Karel Dvořák – nahradilo poničenou sochu Ignáce z Loyoly jejíž zbytky se nachází v Lapidáriu Národního muzea).