Kostel svatého Ignáce z Loyoly, který se nachází v Praze 2 na Karlově náměstí a ulici Ječné, je prvním kostelem na pravém břehu Vltavy, který měl od začátku čistě barokní podobu. Byl vystavěn pro řád Tovaryšstva Ježíšova, který je více známý pod názvem jezuité.
Když jezuité dokončili svou svatyni Nejsvětějšího Salvátora při Klementinu v roce 1659, brzy se vrhli na novou stavbu, kterou byl později vysvěcený kostel svatého Ignáce z Loyoly, jednoho ze dvou založitelů jejich řádu, který přiléhal k vedlejší jezuitské koleji. Kostel byl stavěn několika špičkovými staviteli své doby, v letech 1665 až 1670 stavbu zahájil C. Lurago, do roku 1677 ji stavěl M. Reiner (v roce 1671 byla umístěna nad průčelí velmi výrazná zlatou svatozáří orámovaná socha svatého Ignáce). Věž, kruchta a také portikus který ozdobil průčelí pro změnu vznikly podle návrhu P. Bayera. Vybavení kostela pochází hlavně z druhé poloviny osmnáctého století a je převážně rokokové. Kaple dušiček, která vznikla v letech 1684 až 1685 je vyzdobena štukaturami z první poloviny století osmnáctého. Hlavní oltář kostela svatého Ignáce je klasicistní dílo z třetí čtvrtiny osmnáctého století. Obraz, který ho zdobí je ale staršího data. Dílo oslavení sv. Ignáce od J. J. Heinsche pochází z roku 1687. Ze sedmnáctého století ještě pochází například postříbřená socha svatého Václava od J. Bendla či obraz Přenesení svatého Václava od autora obrazu zdobícího hlavní oltář neboli J. Heinsche. Kostel svatého Ignáce přestal být klášterním za vlády Josefa II., který se proslavil likvidací mnoha řádů a zesvětšťováním církevních staveb. Ale to nebyl konec řádu jezuitů v okolí. V roce 1866 se obnovené Tovaryšstvo Ježíšovo sem vrátilo a pořídili si dům za kostelem. K dalšímu odchodu došlo po tzv. Vítězném únoru (a jezuitský konvent byl proměněn na Kněžský domov). A k dalšímu návratu samozřejmě po roce 1989. V nynější době sice tato církevní stavba zasvěcená patronovi jezuitů řádu nepatří, ale ti ji užívají.