Písecká brána (jiným jejím názvem je Bruská brána) je součást původního barokního opevnění Prahy. Je možné ji obdivovat jen dvě minuty cesty od stanice metra Hradčanská v Praze 6. Případně podobně vzdálená je od Letohrádku královny Anny (který je často chybně nazýván Belvedere či Belvedér).
Za předchůdce Písecké brány se dá brát jiná taková brána se stejným názvem. Šlo o gotickou součást opevnění prahy, která se nacházela poblíž Valdštejnské ulice na Malé Straně a jejíž název vycházel z tehdejšího, dnes již zaniklého, předměstí Písek (za dalšího v řadě předchůdce se považuje brána nad Klárovem). Gotické opevnění ale v pozdější době bylo rozhodně nepostačující a tak došlo k výstavbě tzv. Mariánského opevnění (které je nazváno podle již více jak dvě století neexistujícího kostelíka Panny Marie), které svým barokním krunýřem sevřelo levý břeh Vltavy od Strakovy akademie k Špejcharu, Strahovu a pak přes Petřín zpět dolů k Vltavě. Písecká brána byla umístěna mezi bašty svatého Jiří a svaté Ludmily. Byla postavena v roce 1721 a na její výstavbě se podílel architekt Giovanni Battista Alliprandi podle návrhu Františka Vogota, návrh údajně ale pocházel od K. Dienzenhofera. Ozdobná orlice vytesaná na bráně je dílem J. O. Mayera. Dvacet let po svém vzniku tato brána měla bojový křest a neobstála v něm. Přesněji její špatně vycvičená posádka právě tímto vstupem umožnila vkročit do prahy českému vzdorkráli Karlu Albrechtu Bavorskému. Mariánské hradby nevyhovovaly rozvoji moderního města a proto po roce 1860 byly postupně bourány a zůstalo z nich jen několik prvků. Písecká brána je jedním z nich a zachránilo ji jen to, že nikdo o její pozemek neměl zájem, ačkoliv na levo i na pravo od ní se bouralo a stavělo jedna radost. Brána byla na začátku 21. století zrekonstruována a nyní je přístupná veřejnosti a slouží jako galerie a kavárna a také obecně jako kulturní a veřejně společenské centrum.