Rotunda sv. Martina je nejstarší, ale zároveň také největší zachovanou rotundou nacházející se v Praze. Najdeme ji kus od vstupní brány do Vyšehradu kousíček nad ulicí V Pevnosti.
Tato nejstarší dochovaná v celku pražská rotunda (samozřejmě byly zde starší, ale z nich najdeme dnes už jenom kusy základů či zdiva) vznikla nejspíše za vlády knížete Vratislava II., který si za své sídlo zvolil právě Vyšehrad, který mu vděčí za větší rozestavbu, ale u této rotundy úplná jistota zrovna knížecího autorství není, někdy v druhé polovině jedenáctého století. Vznikla na východním okraji zdejšího hradu, a pravděpodobně plnila funkci farního kostela pro podhradí. První dochovaný písemný záznam o této budově je až s konce století čtrnáctého a v období husitských zmatků došlo k jejímu poškození. V sedmnáctém století přestala plnit svoji funkci a začala sloužit jako prachárna. K církevním účelům byla znovuotevřena na nepříliš dlouhý čas v následujícím století, tehdy byl také v roce 1719 nahrazen její románský vchod barokním portálem. Při pruském ostřelování Prahy byla Rotunda svatého Martina poškozena a proto byla na památku vezděna zde dělová koule. O pár desítek let později ji císař Josef II. zrušil a začala sloužit jako skladiště. Při výstavbě cesty z Nového Města na Pankrác mělo dojít ke zbourání tohoto pro nás dnes velmi vzácného kostela, ale na konec se ji hraběti Karlu Chotkovi podařilo zachránit. V roce 1875 ji koupila vyšehradská kapitula a rozhodla se ji obnovit a vrátit původní funkci (během času zde totiž vznikla i kuchyně či v klenbě byl proražen otvor pro komín). Renovace začala v roce 1878 podle návrhu architekta A. Bauma – který například do nového vstupu zasadil novorománský portál. Tehdy také vznikly vnitřní nástěnné a oltářní obrazy A. Koniga, J. Heřmana a F. Sequense. Rotunda svatého Martina byla poté ještě doopravena v roce 1915 a také v roce 1970.